Popravdě? Je to spíš legrace,než vážná povídka,ale.. Na pobavení to třeba bude stačit.. asi tma budou překlepy,protože se mi to nechtělo opravovat ^^"" A je to teprve kousek, něoc jako menší seznámení~ Třeba se někomu bude líbit :3 Ale povídka je celkem krátká TT
Sachi
Jmenuju se Violet. Je mi 19 let a původem jsem z Phoenixu v Arizoně. Momentálně se nacházím někde v Californii. Společně se svojí o rok starší sestrou Rebecou se už nějakou dobu, takhle plahočíme naším autem. A proč to?
Před měsícem bylo všechno jinak. Já chodila ješět pořád na přednášky ve škole a moje sestra byla instruktora tance. To vše se změnilo,když nastala ona "apokalypsa". Jistý zombie vir, zní to divně, ovládl první osobu. Byla to dvaceti letá dívka, na které byl prováděn test, co se stane, pokud jí do těla doktoři dají krev ze zvířete, které už je nějakou dobu mrtvé. Neproběhlo vše správně a ona začala mít sklony k pojídání lidí. Její kůže rychle hnila a ona si ji začala loupat. Když za ní jeden z doktorů přišel. Zakousla se mu do ruky a on byl do chvíle stejný,jako ona, pak už se tenhle vir začal jen šířit.
Vir se roznesl po celém USA. Nedalo se snad najít místa,kde byl aspoň jedne zombie nebyl a lidí pomalu ubývalo. Opravdu. Po naší cestě jsme už nějakou dobu nikoho úplně živého neviděly. Víme pouze o našem strýčkovi. Doktor Jonathan Maurice. Jedne z těch,kteří testovali tu dívku a jen jediný,který utekl. Tušil,co to bude mít za následek a ví o tom naprosto vše. On nás kontaktoval a všechno nám vysvětlil. Ukrývá se někde daleko a protože já i se sestrou momentálně projíždíme všude , nevíme ,kdy ho najdeme a kontaktovat ho opravdu nejde.
"Co myslíš? Je tam jídlo, nebo už ne?" zeptala se mě Rebeca. Zaparkovala bez světel u jedné čínské restaurace. Bylo přesně půl jedné ráno.
"Jídlo tam je, do mrazáků se nedostanou,ale jestli jich tam je moc, tak budeme o hladu." povzdechla jsem se.
Jak se můžou dvě holky ubránit? Já ani sestra jsme nebyly ty jemný holčičky v růžové. Naše auto obsahovalo tolik zbraní, co nemájí snad ani staří dědčci ,co vás nechtějí pustit tancovat. Zbraně sbíráme po prázdných domech. A za tu dobu jsme se s nimi naučily už i celkem slušně zacházet, není to zrovna nejhorší.
Měla jsem na sobě kraťase zhruba po kolena, bílé tričko přes které jsem měla koženou bundu a vysoké boty značky Steel. V botech jsem měla vrhací nožíky a pozdra na zbraně v opasku. Bylo to šikovné. Rebeca byla oblečená dosti podobně.
Opatrně jsme vklouzly do restaurace. Kupodivu nikde žádný zombie. Šly jsme jídelnou a tam uviděly nějakýho kluka. Prvně Vzal jeden ze stolku a pak s ním mrštil o zeď. Potom ho zapáli.
"Uhas to! Hned! Já chystým to jídlo.." přišel další z kuchyně.
"Jak si přeješ." zasmál se tne první, černovlasý, celý v koženém(spíš jen kalhoty a vesta pod kterou nic neměl) a začal na zapálený stůl.. Vykonávat potřebu.
"Ehm..Schovej to, někdo se dívá." poznamenal ten hnědovlasý.
Ti dva rozhodně zombie nebyli,ale byli ohromně vtipný. Já se tma málem složila na zem ,ale Rebeca zůstala jen tak hledět a asi byla taky trochu naštvaná za to,jak moc se směju,ale nešlo se ubránit. Výraz pochcánka, byl nezapomenutelný.
"Dobře.. Kdo jste?" zeptal se.
"Jména budou,pokud budou vaše." řekla Rebeca a já pochopila,že už se mám tvářit vážně.
"Já jsem Chris a on je Andy. Omlouvám se ,ale má tendenci se chovat nevhodně. Ehm.. Myslí si,že je poslední na zemi." zasmál se ten hnědovlasý- Chris.
"Rebeca, moje sestra Violet. Vy dva jste tady jak asi dlouho?" ptala se dál.
"Pár minut. Bylo to tu prázdný a tak jsem vymyslel,že tu ohřeju jejich jídlo a vklidu se konečně najíme. Přijeli jsme z Colorada. Mám toho jídla hodně..Klidně se můžete přidat. Minimálně mně věřit můžete. Nemám ponětí ,co se to děje ani ,co s tím dělat. Pouze přežívám a v klidu.. Zbraně, kromě jeho zapalovače nemáme." řekl Chris.
I přes to ,že Rebeca byla dost nedůvěřivá ,tak se rozhodla,že jídlo by se nám hodilo a představam,že to ani nebudeme chystat ji lákala. Bylo to divný. Potkat dva lidi ,kteří jsou normální, nejsou nakažení ani pokousaní a ještě k tomu mají jenom auto. Vůbec jsem nechápala,jak se dokázali dostat z Colorada sem, bez jakékoliv újmy.
"Pozor!" vykřikla Rebeca a střelila doprázdna.
"Začíná se to tady plnit. Chodí zadem." povzdechla jsem si a vytáhla si svoje dva revolvery.
"Chrisi musíš pro auto, je tam." řekl Andy nenuceně.
"Jasně, tam asi půjde! Ty jsi šašek! Pojedete s náma." prohlásila Rebeca a já je vedla k autu. Ona nás kryle ze zadu. Já seděla vzadu s Chrisem a Andy si nasedl vedle ní. Měla jsme pod nohy spoustu energiťáků a on byl vysokej,tak jsem si nebyla jsitá,jeslti se mu bude sedět pohodlně.
Vzhledem k tomu,že už byla noc, bylo důležité prostě jet dál a nezastavovat. Museli jsme najít nějaký dům, kde by oni nebyli a prospat se tam. Já s Bec jsme byli na cestě teprve den, protože předtím jsem v klidu spaly, ale nevěděly jsme ,jak ti dva.
2024 ©