My neumíráme, my bojujeme.. 2.část

Další díl mého fantasy! Omlouvám se za špoždění,ale já a dopisování, to je hrůůza.. Pokusím se o další díl již brzo! :3 Snad se bude líbit ^~^


Po celonoční cestě jsme k úsvitu přijížděli k hradu kde nás čekala celá družina vojáků. Nevypadali zrovna šťastně,že princ dotáhl "chátru".
       "Princi co to má znamenat? Váš otec se bude hněvat!" zamračil se pravděpodobně královský rádce.
       "Jsou to moji přátelé. Vyřiď mu,že mě jeho názor nezajímá a řekni služkám ať pro ně nachystají čtyři pokoje. Dnes nocují u nás." usmál se a vedl nás ke stáji pro Chiya a Ryotu s Nibori.
       Místo bylo opravdu dostatečné i pro Chiya, jídla tam měli taky dost,takže jsem se o ně snad nemusela nijak výrazně bát. Akiro nám hned ukázal naše ložnice. Mohli jsme si odložit zbraně a projít se po hradě. Včetně snídaně a obědu jsme opravdu procházeli hrad celý den a to jsme se nepodívali všude.  
        "Večeře je v jídelně, mám ti to říct." usmál se Shichiro. Kývla jsem a šla i s ním.
        "Král s námi jíst nebude?" zeptala jsem se.
        "On před chvíli odjel. Má dlouhou cestu až za řeku Sambi. Nechte to být, má tam práci. Najezte se, musíte být hladoví." usmál se Akiro a my se mohli pustit do hodování. Plné stoli jídla. To už jsme dlouho neviděla. Poslední dobou jsme žili jen z jelenů a kanců a havěti co jsme ulovili.
         Po jídle jsme ještě (až na Akemi) seděli nad skelnkami vína. Sestřička si šla lehnout a my klábosili. Tenshi nijak výrazně nepila,ale já víno dlouho neměla a měla jsem ho ráda a tak jsem si lokla trošku víc.
         Šla jsem si lehnout chvíli po Shichirovi. Měla jsme na sobě šaty co mi Akiro dal. Dal jedny i Tenshi, prý abyjsme vypadali na hradě jako dámy. I kdžy to bylo dost zvláštní mít zase šaty docela se mi to líbilo.
         Začala jsem se u sebe v pokoji nudit a tak jsem se vypravila do Shichirova pokoje a doufala,že on ještě nespí. Nespal. A já byla pod vlivem alkoholu v tu chvíli neskutečně šťastná,že ho vidím. Opravdu jsme se začala chovat divně.
         "Áhoj Natsu." nesnášela jsem takhle zkrácený moje jméno a tak jsem na něj vrhla v tom opilém myšlení podle mě dosti vraždený pohled.
        "Áááhoj zlato." zabreptila jsem.
        Taky měl v sobě dost,takže mu přezdívka zlato nepřišla divná. Seděl na posteli, už neměl košili a usmíval se na mě. Obkročmo jsem si na něj sedla. Dal mi ruky na pas a vyhrnul mi šaty. Líbily se mi jeho doteky.  Odstrčila jsem ho tak,že si musel lehnout a políbila ho.
       "Páni.." vydechl a polibek mi oplatil.
      Ovšem líbaním to pro mě nekončilo. Moje ruce se nějakou záhadou přesunuly k jeho kalhotům. Vážně do mě padalo moc vína jinak bych se k tomuhle nikdy neodvážila a už vůbec bych mu nikdy ty kalhoty nesundala. Ani on se,ale nedal a podstatně rychle mi pomohl dostat se ze šatů.
       Dobře, líbala jsem ho dál a nechtěla jsem přestat dokud nedostanu přesně to co chci. A taky,že dostala. Snad nikomu nebude vadit pokud to nebudu přesněji popisovat,všichni si to umíme snad domyslet.
        Ráno jsem se probudila naštěstí dřív než on. Protáhla jsme se, oblékla se a rychle běžela do své ložnice, trochu se upravit. Byla jsem vytočená,ale ne na něj. Zlobila jsem se na sebe. Věděla jsem až moc dobře co se mnou dělalo pití,ale stejně jsem to udělala. Bylo mi mizerně a pochopila jsem,že se s ním teď nebudu moct nějakou dobu normálně bavit.
        "Slečno princ Akiro vás volá do velké síně." řekla mi starší elfka, co žila na hradě a pracovala jako služebná.
        "Děkuji." poklonila jsem se.
        "Carnelyë máravë.." pošeptala najednou.
        "Cože?" zeptala jsem se.
        "Zachránila si svou sestru,když jí hrozilo,že na ni spadne hořící stěna. Jsi hrdina a dotáhneš to daleko." usmála se. Nechápala jsem jak to mohla vědět,když už to bylo tak dávno. Jak by se tam ona sakra dostala..
          Šla jsem radši do velké síně. Až an Akemi jsme tam byli všichni.
          "Znáte Dračí zem?"  zeptal se nás Akiro.
          "Jistě, není to tam zrovna nádherný." prohodila jsem.
          "Je tam můj otec. Chci se tam vidat,ale je to špatná cesta. Chtěl bych si vás vzít s sebou jako lovce. Jste dobří, nechci sebou žádného stupidního vojáka. Je tam plno elfů,ale jsou tam i uprchlické vesničky,které nás rády příjmou, co vy na to?" zeptal se.
           S Tenshi jsme si rychle vyměnily několik komunikativních pohledů,ale nakonec jsme souhlasily. Hned odpoledne jsme měli vyrážet. Cesta do Dračí země byla dlouhá. I když to měla být dvoutýdenní náročná cesta se Shichirem, byla jsem ráda,že nebudeme trčet jen v tom hradu a někam se pohneme. . .